Těžko začít jinak než obligátním tvrzením o zcela odlišné japonské kultuře mísící v sobě východoasijské vlivy s vlivy euroamerickými, přejatými až ad absurdum. Týká se to pochopitelně i hudby. V zemi s druhým největším hudebním trhem, kde vkus definují fiktivní animé kapely, J-pop s otřesnými videoklipy a hnutí Visual kei, jehož účastníci oscilují mezi popem, glam rockem a metalem v kostýmech, vedle nichž vypadají CINDERELLA a POISON jako největší tvrďáci, se však daří i metalu. A ne ledasjakému. Nejen, že při svých četných výletech do Země vycházejícího slunce sklízejí západní rockeři jeden úspěch za druhým, nahrávají zde živá alba, občas se zde i usadí (Marty Friedman) a u specifických japonských fanoušků se ocitají takřka až v pozici božstev. Tuto hudební výměnu kultur lze vysledovat i v opačném směru. BORIS, GALLHAMMER, SIGH či průkopníci LOUDNESS. Ti všichni se upsali prestižnímu západnímu labelu a prosadili se. A právě prvně jmenovaní jsou předmětem tohoto článku.

Snad i výše zmíněné specifické prostředí ovlivnilo tuto hlučnou trojici (schválně si zkuste zajít na některý z jejich koncertů) natolik, že se o jejich hudebním myšlení skutečně dá hovořit jako o eklektickém. Drone, ambient, stoner rock, psychedelický rock – to vše a snad i mnohem více můžeme v jejich tvorbě nalézt. Aby toho nebylo málo, kapela přímočaře útočí na peněženky oddaných fanoušků, když svou už tak obsáhlou tvorbu obzvláštňuje limitovanými edicemi svých výlisků či jejich specifickými verzemi, kdy se tyto odlišují nejen počtem skladeb, ale i jejich délkou, zvukem či mixem(!).

Platí to i v roce 2011, kdy se kapela prezentuje prozatím hned čtyřmi(!) regulérními kotouči, splitkem s českou kapelou SAADE a jedním EP. A jak je jejím dobrým zvykem, každá z nahrávek je zcela odlišná, pomineme-li určité styčné body.

S legendárním noisovým umělcem Merzbowem, kterému tvůrčí múza také rozhodně nechybí (více než 350 vydaných nahrávek ostatně hovoří za vše) již BORIS několikrát spolupracovali. V únoru vydané LP „Klatter“ můžeme považovat především za rozšíření již tak bohaté diskografie než za nějaký výrazný hudební milník. Se znovu nahranými vlastními skladbami („Akuma No Uta“ a „Naki Kyoku“), coververzí německé progresivně rockové kapely JANE a dalšími pouhopouhými osmi minutami hudby se toho moc dělat nedá. Album, jenž mělo být původně vydáno už v roce 2007 však fanoušky stylů jako drone, noise a jejich vzájemných míchanic (zde v poněkud psychedelicky znějící podobě; na „Absolutego“ můžete zapomenout) rozhodně uspokojí. Začátečníci v oblasti vazbení kytar by se však měli poohlédnout jinde.

Výše zmíněná absence tvorby překračující bariéry je de facto symptomatická pro kapelu jakou současní BORIS jsou. Ve značném hudebním nadbytku, který světu prezentují je pochopitelně obtížné přijít s jakoukoliv kreativní bombou, ač si drží stabilně vysokou úroveň. Koneckonců, poměrně obtížné je vlastně už pečlivé mapování jejich hudební kariéry a vyzobávání pověstných třešniček, k nimž žel ani jedna z letošních nahrávek nepatří. Nejlepší pozici má v tomto ohledu druhý díl pro kapelu zásadní nahrávky „Heavy Rocks“. Špinavý „rockec“ je zde transformován do ještě více psychedelické, ne tak obhroublé, místy vzdušnější podoby. Zatímco první díl představoval hlučnou, agresivní, syrovou jízdu, na dílu druhém přibylo direktivnějších melodií, jemnějších pasáží a koneckonců i celkově mírnějších, poklidných skladeb – rozdíl devíti let přeci jen musí být znát. Kromě odlišně zabarveného obalu se však může dvojka pochlubit oproti jedničce i významnějšími hosty (mj. Michio Kurihara, Ian Astbury či Aaron Turner). Tuzemského fanouška navíc musí potěšit i pocta starým českým metalovým kapelám v podobě black/thrashové hoblovačky „Czechoslovakia“, která se na CD dostala žel jen ve zkrácené podobě (pokud nevlastníte gramofon, máte smůlu).

Jakkoliv je druhý díl „Heavy Rocks“ jemnější verzí jedničky, souběžně vycházející „Attention Please“ jde v tomto ohledu ještě mnohem dál. Nahrávka, kde se role frontwoman ujala zpívající kytaristka Wata je vším možným, jen ne syrovou, špinavou rubanicí. Časté elektronické podklady vytvářejí dojem muziky hodící se nejlépe někam do klubu a vyznívají díky povětšinou klidnému pojetí až chilloutově. Několik málo rychlejších a v podstatě i tanečních skladeb plných dusavé elektroniky působí díky tomuto jako osvěžující vítr mezi poklidným, místy ambientním rozjímáním. Kytarové linky v rychlejších skladbách jsou sice pro kapelu zcela typické, ale celkový sound ji řadí někam na alternativněji zaměřené taneční party. Tato nová tvář BORIS bez větších problémů obstojí, ale ke kultovním nahrávkám se zařadí asi jen ztěží.

Což se dá vlastně říci i o „New Album“, desce, kterou jsem obšírněji rozebral před několika měsíci. Kombinace elektronického dusání s punkovou razancí vytváří u BORIS zcela nový, dosud nepoznaný, avšak poměrně zajímavý a vcelku i trvanlivý pocit. Zajímavostí je, že několik skladeb z této desky určené pouze pro japonský trh, se objevilo i na „Heavy Rocks“, resp. „Attention Please“. Velice pozitivně a energicky znějící nahrávka tak opět jen prokazuje, že BORIS patří mezi chameleóny, kteří jsou schopni s každým dalším albem své hudební vyznění proměnit, aniž by se však vzdálili z undergroundových vod.

Ani o jedné z výše zmíněných desek se ale nedá říct, že by měla překopat hudební historii. Poslouží především jako kvalitní připomínka pozoruhodné kariéry, již za sebou tokijská trojice má. Buďme vděčni alespoň za to – úroveň jejich nahrávek je totiž stále konstantně vysoká a trvanlivá.